Nová dýmka musí být ke kouření připravena s největší péčí. Vnitřní stěna dýmkové hlavičky by se měla vytřít vatovým chomáčkem nasátým v medu, To je ale dnes skoro u všech značek dýmek zbytečné, neboť továrny dodávají své dýmky již preparované – připravené k zakuřování.
Každá dýmka musí být nejdříve zakouřena. Několikrát kuřte třetinu, pak plňte tabákem do poloviny, kuřte ji v klidu, až se stěna povleče tenkou karbonovou vrstvou. Až později ji plňte celou. Tabák, který při prvních pokusech použijeme, naplníme do dýmky jen zlehka, nemá být ani příliš suchý, protože příliš rychle hoří, ani moc vlhký, neboť špatně doutná,
Nejlepší by bylo, kdyby se dýmky zapalovaly kouskem žhavého dřevěného uhlí, jak to dodnes praktikují Turci, nebo naši dědové, kteří brali z krbu žhavou dřevěnou třísku, Protože dnes nemáme většinou po ruce ani dřevěné uhlí ani kus žhavého dřívka, byl by nejlepší papírový proužek nebo hořící tříska. Tak by se mohla vyloučit pachuť síry ze zápalek, benzín nebo plyn ze zapalovače,
Chceme-li vyvinout pravidelný tabákový žár, musí se plamen podržet uprostřed hlavičky nad tabákovou plochou a vdechovat kouř pomalu. Po prvních tazích by měl kuřák teplem nadzvednutý tabák přitlačit dusátkem nebo prstem, protože oheň doutná pod vrstvou popela mnohem lépe. Po nějakém čase se na vnitřních stěnách hlavičky usadí silnější vrstvy tabákových zplodin, které Francouzi šara-mantně nazývají „culot“. V jiných jazycích těžko nacházíme příhodný název, a proto tento proces nazýváme karbonování. Jedná se přitom o vytvoření stejnoměrné uhlíkové vrstvy.
Nejspodnější vrstva tohoto „culot“ je pro suché kouření nejdůležitější, ve skutečnosti se stává součástí dýmky a nesmí být proto úplně vyškrábána, Příliš silnou vrstvu bychom měli odstranit velmi opatrně, Nejlépe k tomuto účelu vyhovují speciální nože – výstružníky. Hliněné dýmky, porcelánky nebo kovové – netvoří se v nich karbonátová vrstva – jsou méně trvanlivé.
Zakouření nebo též „začernění“ dýmky z mořské pěny je zvlášť zdlouhavá ceremonie a současně velké umění, které mohou ovládat jen trpěliví. Časem – rozumějme velmi dlouhým – pojme mořská pěna červenohnědé hezké a teplé zbarvení, ke cti a radosti každého kuřáka dýmky.
K čištění dýmky přistupujeme vždy až po jejím vychladnutí. Dýmka nikdy nesmí chladnout na studené podložce (sklo, mramor, kachlíky), protože by mohlo dojít vlivem příliš rozdílných teplot k jejímu poškození.
Po kouření musí být popel a všechny tabákové zbytky z hlavičky odstraněny s péčí a bez necitlivého vyklepávání o podrážky bot. Nakonec dýmku silně pro-foukneme náustkem i krčkem. Na konci dne čistíme dýmku důkladněji, nejlépe praktickým čističem. Aby dýmka rychleji vyschla prozradíme následující trik: z ještě doutnající dýmky odstraníme opatrně náustek, uchopíme hlavičku a silně do ní foukneme, Krčkem vylétávají nyní jiskry a kouř, až je hlavička řádně vypálená a vyschlá. Kvůli vynikajícímu ohňostroji je radno dělat tuto proceduru spíše v přírodě než nad sedací soupravou a kobercem.
Večer odložíme dýmku stranou k delšímu odpočinku. Vůbec se nedoporučuje kouřit tutéž dýmku několik dní za sebou. Když člověk sedmý den odpočívá, má dýmka odpočívat zbylých šest, nebo ještě déle. Pokud to tedy dovoluje počet dýmek, které máte k dispozici. Pokud chceme mít svou dýmku stále lesklou, stačí dýmku občas otřít o vlastní nos. Na něm se totiž ukládá přirozený tuk, který znamenitě leští povrch dýmky. Tato metoda je navýsost šetrná a vysoce účinná. Pokud máte o svůj čichový orgán obavy, pak používejte příhodné vosky, které jsou k tomuto účelu na trhu k mání. Jiná tělní maziva raději nepoužívejte…
Na často slýchanou otázku, zda má dýmka ve stojánku odpočívat hlavičkou dolů či vzhůru, není jednoznačná odpověď. Angličané jsou pro první možnost, Francouzi preferují druhou. Nejlepší asi bude uložit dýmku v takové poloze, kterou dýmka zaujímá při vlastním kouření – tedy mírně sestupný. Avšak – ať už horizontálně, sestupně nebo vzestupně uložena, musí být dýmka vždy dobře čištěna a především umístěna na volném vzduchu, tedy v žádném případě v kazetách, krabicích či skříňkách. Sedm dýmek ve stojánku je zásadní omyl – tak bychom museli každý den v týdnu kouřit stejnou dýmku. Jak nudné a bezútěšné!
Mámě pět smyslů a rozvážný kuřák je k plnému prožitku potřebuje všechny;
chuť – cítíme tabákový kouř na jazyku
čich – vůni vdechujeme nosem
zrak – dýmka i obláčky kouře lahodí oku
hmat – způsobuje radost držet rukou dýmku a hmatat její tvar
sluch – jemné praskání žáru je hudbou pro uši kuřáka dýmek
O příslušenství
Zkušený kuřák dýmky zpravidla vlastní pomocná příslušenství, která stupňují požitek z tabáku. Potřebné je stále trojdílné dýmkové náčiní, které je vedle dusátka opatřeno tupým škrabátkem a jehlou. Takové dusátko by mělo být pohotově v každé kapse, protože nepomáhá jen k stlačování tabáku, a tím k získání kompaktní vrstvy popela, regulaci tahu. Nadevše prokazuje nejlepší služby při čištění dýmky.
K dýmkovému nářadí patří také kus drátu a kapesní nůž. Po ruce by měl rovněž být savý papír, kterým vysušujeme dýmku než jí uložíme do stojánku, Jen pozor -vlhká dýmka dokazuje, že jsme kouřili příliš prudce a ne dost starostlivě,
Často se zamýšlíme nad tím, z jakého materiálu by měla být nádoba na tabák. Ze dřeva, skla nebo keramiky? V první řadě musí těsnit, aby tabák nevysychal a co možná nejdéle udržel nejvhodnější stupeň vlhkosti a tím i čerstvosti. Materiál sám nehraje až zas takovou roli, záleží opravdu na osobním vkusu kuřáka, jaké dóze dá přednost.
Rovněž tak otázka tabáku vhodného pro určitou dýmku nemůže být závazně zodpovězena. Sklon, charakter a chuť kuřáka ovlivní i výběr tabáku. Jen po dlouhých a trpělivých ochutnávkách a pokusech najde kuřák sobě odpovídající, chutnající tabák, onu směs, která vyhovuje jeho chuti a finančním prostředkům. Je bezpočet silných nebo lehkých tabáků, směsí rozličných druhů více nebo méně parfémovaných, které kuřák ze svého hlediska opět dle chuti a nálady může m chat. Konečně je pak dobrý ten tabák, který nejlépe chutná.