7. září 2025 se stane historickým dnem: blahoslavený Pier Giorgio Frassati bude svatořečen a možná se stane prvním oficiálním patronem kuřáků dýmky

Co znamená svatořečení?
Svatořečení (kanonizace) je nejvyšší stupeň církevního uznání svatosti. Zatímco blahořečení umožňuje uctívání pouze v určité oblasti, svatořečení znamená, že daná osoba je uznána jako svatá pro celou katolickou církev a může být uctívána kdekoli na světě. Svatí jsou považováni za prostředníky mezi věřícími a Bohem, kteří se mohou za nás přimlouvat.
Pier Giorgio Frassati byl blahořečen v roce 1990 papežem Janem Pavlem II., který ho nazval „Mužem blahoslavenství“. Po 35 letech bude konečně 7. září 2025 svatořečen papežem Lvem XIV..
Životopis „svatého z hor“
Pier Giorgio Frassati (6. dubna 1901 – 4. července 1925) se narodil v Turíně v bohaté rodině. Jeho otec Alfredo byl zakladatelem a editorem prestižních novin La Stampa a později se stal senátorem, matka Adelaide byla malířka z šlechtické rodiny. Přesto že vyrůstal v privilegovaném prostředí, Pier Giorgio se už od dětství projevoval jako hluboce věřící a sociálně cítící mladík.
Studoval těžební inženýrství na Královské polytechnice v Turíně, ale jeho největší vášní byly hory a služba chudým. V roce 1922 se stal terciářem dominikánského řádu a přijal jméno Fra Girolamo na počest Girolama Savonaroly, slavného kazatele sociálních reforem.
Pier Giorgio byl aktivní v katolických organizacích – Katolické akci, Společnosti svatého Vincenta z Pauly a v Apoštolátu modlitby. Byl také politicky angažovaný jako člen Lidové strany (katolické strany) a ostře se stavěl proti fašismu Benita Mussoliniho. V roce 1921 byl dokonce zatčen během demonstrace Young Catholic Workers Congress v Římě.
„Verso l’Alto!“ – K vrcholům!

Pier Giorgio byl vášnivým horolezcem, který miloval italské Alpy. Jeho životní motto „Verso l’Alto!“ (K vrcholům!) mělo dvojí význam – jednak vyjadřovalo jeho lásku k horolezectví, jednak jeho duchovní touhu po dosažení nebes.
„S každým dnem se zblázním do hor víc a víc; jejich fascinace mě přitahuje,“ napsal v jednom ze svých dopisů.
Měsíc před svou smrtí poslal přátelům fotografii ze svého posledního výstupu v údolí Val di Lanzo, kde se držel skály a díval se vzhůru ke svému cíli. Na fotografii napsal své slavné „Verso l’alto“. Tato fotografie se stala symbolem jeho životní filozofie – neustále usilovat o to, co nás pozvedá, co nás nese za naše hranice, směrem k dokonalosti života a k Bohu.
Se svými přáteli, kteří si žertem říkali „Zlověstní“ (I Sinistri), podnikal četné horské výpravy. Pier Giorgio byl jejich přirozeným vůdcem a vždy se postaral o to, aby na každé cestě byla zahrnutá mše svatá.
Dýmka jako symbol přátelství
Na mnoha fotografiích Pier Giorgia vidíme s dýmkou v ústech – zejména na jeho nejslavnějším snímku z hor. Kouření dýmky bylo pro něj přirozenou součástí společenského života a přátelství. V té době bylo kouření běžné i mezi duchovními a nebylo považováno za překážku svatosti.

Je zajímavé, že některé jeho fotografie byly později upraveny pomocí Photoshopu, aby se z nich dýmka odstranila – což ukazuje, jak se postoj církve k tabáku během let změnil. Přesto zůstává skutečností, že Pier Giorgio kouřil dýmku stejně přirozeně, jako lezl po horách nebo pomáhal chudým.
Proč byl považován za svatého navzdory kouření?
Svatost se neměří podle toho, zda člověk kouří či nekouří, ale podle toho, jak žije evangelijní hodnoty. Pier Giorgio Frassati byl výjimečný svou:
- Láskou k chudým: Tajně rozdával své kapesné chudým, místo aby jel vlakem domů, šel pěšky a peníze dal potřebným
- Hlubokou vírou: Účastnil se denní mše a často trávil celé noci v adoraci před Nejsvětější svátostí
- Sociální spravedlností: Bojoval za práva dělníků a postavil se proti fašismu
- Obětavostí: Zemřel v pouhých 24 letech na dětskou obrnu, kterou se pravděpodobně nakazil při péči o nemocné
Jeho kouření dýmky bylo pouze drobným detailem v životě naplněném svatostí a službou druhým. Papež Jan Pavel II. ho nazval „radostným apoštolem Kristovým“ a zdůraznil, že „svatost je možná pro každého“.
Úmrtí
Pier Giorgio zemřel 4. července 1925 na akutní poliomyelitidu. Jeho rodina si ani neuvědomila, jak vážně nemocný je – byli zaměstnáni péčí o umírající babičku. Pier Giorgio trpěl v tichosti tři dny, aby nenarušil smutek rodiny.
Při jeho pohřbu rodinu šokoval pohled na tisíce chudých lidí, kteří obklopili jejich dům. Rodiče ani netušili, kolika lidem jejich syn pomáhal. Jeho poslední čin byl typicky obětavý – v posledních chvílích života napsal vzkaz o nemocném muži, který potřeboval léky.
Další slavní křesťanští kuřáci dýmky a doutníků
Pier Giorgio Frassati není zdaleka jediný svatý nebo významný křesťan, který kouřil. Historie katolické církve je plná „svatých kuřáků“:
Svatí a blahoslavení kuřáci:
Svatý Pius X. (1835-1914) – Papež, který užíval šňupací tabák kouřil doutníky. Kanonizován 1954.
Svatý Jan XXIII. (1881-1963) – Papež známý pro Druhý vatikánský koncil, kouřil doutníky. Kanonizován 2014.
Svatý Jan Bosco (1815-1888) – Zakladatel salesiánů, šňupal ze zdravotních důvodů. Kanonizován 1934.
Svatý Filip Neri (1515-1595) – „Svatý radosti“, šňupal tabák. Kanonizován 1622.
Svatý Damián z Molokai (1840-1889) – Belgický misionář mezi malomocnými na Havaji, kouřil dýmku. Kanonizován 2009.
Svatá Terezie z Avily (1515-1582) – Mystička a učitelka církve, brala šňupací tabák. Kanonizována 1622.
Svatý Josemaría Escrivá (1902-1975) – Zakladatel Opus Dei, dokonce povzbuzoval své členy ke kouření pro lepší společenskou konverzaci. Kanonizován 2002.
Slavní křesťanští spisovatelé a myslitelé:
G.K. Chesterton (1874-1936) – Anglický spisovatel, filozof a apologeta, vášnivý kuřák doutníků.
J.R.R. Tolkien (1892-1973) – Autor Pána prstenů, kouřil dýmku (inspiroval tím i své hobity).
Evelyn Waugh (1903-1966) – Britský spisovatel, konvertita ke katolicismu.
Hilaire Belloc (1870-1953) – Anglo-francouzský spisovatel a historik.
C.S. Lewis (1898-1963) – Anglický spisovatel a apologeta, vášnivý kuřák dýmky.
Vers l’Alto pro budoucnost
Svatořečení Pier Giorgia Frassatiho 7. září 2025 bude připomínkou, že svatost nespočívá v dokonalosti lidských zvyků, ale v lásce k Bohu a bližnímu. Pro kuřáky dýmky po celém světě to může být historický okamžik – získání prvního oficiálního nebeského patrona.
Jak sám Pier Giorgio napsal: „Víra, kterou jsem dostal při křtu, mi napovídá: sám od sebe nezmůžeš nic, ale pokud budeš mít Boha jako střed všeho svého jednání, pak dosáhneš cíle.“
Zábavné historky a kuriozity ze světa „svatých kuřáků“
Svatá Bernadeta a její duchaplná odpověď
Svatá Bernadeta ze Lourdes měla astma a lékař jí předepsal šňupací tabák. Když ji v klášteře napomínala jiná sestra slovy: „Ach, sestro Marie-Bernard, nikdy nebudete svatořečena!“ „Proč ne?“ zeptala se Bernadeta. „Protože šňupete. Tato špatná zvyklost málem diskvalifikovala svatého Vincenta z Pauly.“ Na to Bernadeta s jiskrou v oku odpověděla: „A vy, sestro Chantal, budete svatořečena, protože si nepotrpíte na tyto slabosti?“
Papežská moudrost Benedikta XIV.
Papež Benedikt XIV. nabídl svou tabatěrku představenému nějakého řádu, který odmítl se slovy: „Vaše Svatosti, nemám tu neřest.“ Papež mu odpověděl: „To není neřest. Kdyby to byla neřest, měl byste ji.“
Padre Pio a jeho rozpor
Během konference o výzkumu rakoviny se Padre Pio zeptal jednoho lékaře: „Kouříte?“ Když odpověděl kladně, Padre Pio ho pokáral: „To je velmi špatné!“ a téměř ve stejném dechu se obrátil k jinému doktorovi: „Nemáte nějaký šňupací tabák?“
Jezuitská logika
Jesuitovi položili otázku, zda je dovoleno kouřit doutník během modlitby, a jeho odpověď byla jednoznačné „ne“. Rychle však duchaplně dodal: „Zatímco není dovoleno kouřit doutník během modlitby, je naprosto dovoleno modlit se během kouření doutníku.“
Pius IX. a jeho „sněhobílá“ sutana
Papež Pius IX. tak intenzivně šňupal, že musel měnit svou bílou sutanu několikrát denně kvůli tabákovému prachu, který se na ní usazoval.
Vtipná diplomatická odpověď
Budoucí papež Lev XIII., když ještě sloužil jako nuncius v Bruselu, dostal od skeptického hraběte tabatěrku s miniaturní malbou nahé Venuše na víčku. Hrabě se těšil na rozpakyplnou reakci, ale nuncius mu tabatěrku s úsměvem vrátil se slovy: „Velmi pěkné, hrabě. Předpokládám, že je to portrét hraběnky?“
Tyto historky nám připomínají, že i svatí byli lidé se svými lidskými slabostmi a zvyky, a že svatost nespočívá v dokonalosti každého detailu života, ale v lásce a službě Bohu a bližnímu.
