Brebbia; výrobce dýmek v severní Itálii s unikátní historií!

Dýmky BrebbiaBrebbia je malá, ale spolehlivá továrna na dýmky, jejíž image je ve světě hodně známý. Vyrábí se zde kvalitní dýmky Brebbia a dýmky pro sběratele a nechybí ani velké plány do budoucna, co se týče prodeje. Dýmky Brebbia patří nepochybně mezi nejlepší dýmky na trhu. Kořen vřesovce je pečlivě vybíraný a nechává se dozrát do určitého věku. Náustky dýmek mají anatomický tvar, který umožňuje volný průchod kouře. Anatomický tvar také zabraňuje kondenzaci a následnému naprostému navlhnutí, které je u dýmek jistě nežádoucí.

Brebbia sídlí blízko malé vesnice v severozápadní Itálii, podle které se jmenuje. Vesnice leží mezi dvěma jezery v jedné z nejkrásnějších oblastí Itálie a je odtamtud možné dohlédnout na neuvěřitelné štíty švýcarských Alp.

Vstup do společnosti Pipe Brebbia je na okraji vesnice, která má 3 200 obyvatel. Vede do ní ulička, po jejíchž stranách jsou pole s občasnými shluky stromů. Mír celého místa obklopuje člověka jako nějaká ochranná ruka.

Uprostřed všeho se tyčí bílá budova ředitelství společnosti Brebbia. Budova má dvě podlaží a na obou stranách má křídla, která tvoří dvůr. Pravá sekce má na přední stěne namalovanou velkou dýmku s částečně otevřeným víčkem, ze kterého stoupají obláčky kouře. Levá sekce má novější, modernější vzhled s kresbou muže pracujícího na něčem, co připomíná elektrický motor.

Původní budova celého areálu – velká centrální budova – je více než 110 let stará. Kromě nejrůznějších zařízení na výrobu dýmek ve druhém patře můžete v prvním patře najít tovární zařízení produkující elektřinu na základě vodního pohonu, které je v provozu už od samého začátku fungování továrny. Ptáte se, co má elektřina a elektrické světlo do činění s výrobou tabákových dýmek Brebbia? Odpověď v Brebbii zní, „Má toho do činění hodně!“ Trvalo ale 67 let, než se vytvořilo toto spojení. Až v roce 1878 a 1879 totož britský vynálezce Thomas Swan a americký vynálezce Thomas Edison současně vytvořili lampu s uhlíkovým vláknem, která se úspěšně rozšířila do celého světa. Edison pak v letech 1881 až 1882 vytvořil v New Yorku kompletní elektrickou instalaci pro rozvod energie a světla.

V neuvěřitelně krátkém čase, když vezmeme v uvážení tehdejší dobu a celkovou vzdálenost, jsme mohli sledovat i velké změny v malé vesnici Brebbia. V roce 1884 postavil dopředu myslící Achille Buzzi energetické zařízení na řece, která tekla mezi jezery Varese a Maggiore, což jsou nádherná jezera prodchnutá historií.

Nejdříve lidé z okolních vesnických komunit nechtěli o elektřině – o tom ďáblově díle – ani slyšet. Poté však začínající energetická společnost nainstalovala zadarmo v centrech okolních vesnic světla na stožárech. Brzy si začaly ženy nosit křesla a své ruční práce do centra vesnice, kde si i v noci mohly povídat a společně pracovat. Tím začal věk elektřiny!

Náš příběh se nyní přesouvá o zmíněných 67 let dál. Právě skončila druhá světová válka a celá Itálie se zmítá v chaosu. Všechno od ekonomie po transport sotva funguje. Vše se musí znovu postavit. Vše kromě energetického zařízení Brebbia, které nadále fungovalo bez nejmenších potíží, tak jak tomu je dodnes.

Strýc Bernardo Papa se rozhodl mazaně investovat do něčeho, co přežilo válku více než většina ostatních věcí. Svým dvěma synovcům, Eneu Buzzimu – prasynovi Achilla Buzziho – a Achille Savinellimu, poradil, aby začali podnikat v něčem, co může být exportováno do zemí s dobrou ekonomikou. Díky lásce Enea Buzziho k dýmkám a díky silnému vztahu rodiny Savinelli k tabáku a dýmkám, který trval už téměř 70 let, se okamžitě zrodil zájem o výrobu dýmek. Strýcova nabídka finanční podpory vedla k řadě diskuzí.

Budova, ve které bylo energetické zařízení a která nyní patří Eneu Buzzimu, měla ve druhém podlaží mnoho nevyužitého prostoru a ukázala se jako výborné místo pro začínající firmu vyrábějící dýmky. Poskytovala navíc obrovskou výhodu elektřiny zdarma. Ta mohla pohánět potřebné stroje. Skoro se zdálo, jako kdyby veškeré rozvíjení elektrického zařízení mělo svůj účel ve vytvoření jeviště pro toto dýmkové drama.

Rozhodlo se, že Achille Savinelli bude žít v Miláně, kde se nacházela většina důležitých tabákových obchodů Savinelli a bude tam fungovat jako ředitel prodeje a distribuce nové společnosti, zatímco Enea Buzzi se bude starat o výrobu dýmek v Brebbii.

Všechny dýmky nesly jméno Savinelli a prodávaly se ve stejnojmenných tabákových obchodech. Již od samého začátku fungování společnosti v roce 1947 se ve firmě rozhodli, že půjdou proti existujícím trendům. Jen několik mil daleko, ve městě Barasso, velká dýmková společnost Rossi prý vyráběla každý den plný vagon nových dýmek. Jejich 900 zaměstnanců ale vyrábí dýmky tak levně, že musí na každou z nich dávat nálepku „vyrobeny z opravdového kořene všesovce“, aby přesvědčili skeptiky o jejich kvalitě.

Itálie je po druhé světové válce úplně jiná než Itálie v roce 1997. Za tu dobu se už stačila vyvinout reputace řezbářů. Postoj, který se v Itálii běžně používal, byl získat profit z výroby nepříliš kvalitních dýmek za co nejnižší cenu, to znamená profit založený na množství. To bylo ještě před rozkvětem Ferrari, Gucciho, Georgio Armani a jiných italských společností, jejichž kvalitní produkty se brzy měly stát známými po celém světě.

V popředí tohoto nového směru stojí rovnocení majitelé – bratranci – nové společnosti. Na rozdíl od Rossiho se rozhodli vyrábět kvalitní dýmky a následovat radu jejich strýce, která se týkala rozvíjení exportního prodeje.

Jenže oba dva vedoucí firmy jsou silní, mají svůj vlastní názor a jsou talentovaní. Po určitých neshodách, které se táhly až do roku 1953, se nakonec dospělo k rozhodnutí, že Savinelli bude schopen nakoupit si své dýmky někde jinde a Buzzi tak bude své produkty prodávat jiným zájemcům než Savinellimu. V roce 1956 si Savinelli postavil svou vlastní továrnu, jen čtvrt míle od továrny Rossi ve městě Barasso. Všechny dýmky, které od té doby Buzzi vyrobil, byly prodávány pod značkou Pipe Brebbia.

Nová společnost musela ale brzy bojovat s dalším trendem. V čase, kdy se objevila nová dýmková společnost Brebbia, byly dýmky nejlevnějším a také nejpopulárnějším způsobem kouření v Itálii; cigarety byly poměrně drahé. I přesto však americké cigarety dosáhly díky americkým okupačním vojskům velké popularity. Velký pokrok v automatizaci výroby cigaret brzy způsobil výrazný pokles jejich prodejní ceny. Ekonomická výhoda dýmek Brebbia byla náhle pryč! Když se tato situace zkombinovala s rozhodnutím produkovat opravdu kvalitní dýmky Brebbia, stála začínající společnost před opravdovou výzvou.

„Abychom uspěli, musí se Brebbia zinovovat,“ říká Luciano Buzzi, syn Enea a nynější ředitel společnosti Pipe Brebbia. „V prvních dnech svého podnikání můj otec vymyslel víčko na dýmky, které je chránilo před deštěm, ale díky chytře umístěným otvorům skrz něj mohl proudit vzduch. Byli jsme také jedni z prvních, kteří začali vyrábět náustky z akrylu, náustky, které budou vždy dobře vypadat. Také jsme vymysleli zařízení k rozptýlení kouře – což je malá vložka do náustku. Zařízení dokáže rozptýlit obláček kouře a ten se pak v ústech rovnoměrně rozšíří. Obzvlášť se to hodí začátečníkům v oblasti kouření dýmek, protože je to může zachránit od popáleného jazyka. Tajemstvím úspěchu společnosti Brebbia je to, že mícháme dohromady klasiku, ruční práci a osobní designy – tím pádem prodáváme kvalitní produkty, které jsou vymyšleny tak, aby vyhovovaly různým jednotlivcům. V každé dýmce můžete jasně vidět její původní tvar. Výsledkem pak je, že všechny naše dýmky vypadají povědomě, dokonce i tehdy, když je tvar nový.“

„Abychom tohoto dosáhli, vyrábíme všechny naše náustky ručně a dáváme tak každému z nich určitý vzhled. Vyrábíme také většinu našich troubelí ve válcovém tvaru; a věnujeme také velkou pozornost místu, kde se troubel napojuje na hlavičku dýmky. Snažíme se dosáhnout dojmu, že hlavička přirozeně vyrůstá přímo z troubele. Fanoušci značky Brebbia můžou dozajista říct, že tohoto vzhledu si všimnou už z dálky.“

Když Luciano hovoří o těchto inovacích, je jeho pero zřídkakdy v klidu. Strana za stranou se postupně plní nejrůznějšími nákresy – jednoduchými, přímými, informativními. Malé tajemství těchto nákresů se brzy odhalí, když začne mluvit o tom, jak se před 20 lety připojil ke společnosti.

Ukázalo se, že vysoký, typicky emotivní Ital s příjemným hlasem, je vystudovaný architekt. Jeden čas bylo jeho cílem v životě navrhovat designy domů. Nejdříve začínal s navrhováním designů pro interiéry domácností. O několik let později, když mu bylo 23, za ním přišel jeho otec a zeptal se, jestli mu nepřijde pomoct do jeho továrny s reorganizací. Pak se začal starat o přepravu a skladování a nikdy se už nevrátil zpět k navrhování designů domů. „Doslova jsem se zamiloval do kreativity, která je s výrobou nádherných dýmek z kořene vřesovce spojená. Nyní jsou dýmky smyslem mého života!“ říká Luciano.

Jeho dům je ale důkazem, že architektura ho nikdy zcela neopustila. Navrhl například strukturu se střechou, která je mimo střed budovy. Trámy se přitom tyčí vzhůru v zajímavé hře tvarů. Tuto dřevěnou krásu je možné obdivovat díky skleněným výplním mezi trámy, které navíc umožňují proudění vzduchu a je tak možné kontrolovat ohřívání a ochlazování vzduchu.

V nedaleké garáži zase odpočívají jeho tři další projekty – jeho „holky“ – dva motocykly Harley-Davidson, které sám přestavěl, a bezchybný 1946 MG-TC – model s původním ražením v dřevěném rámečku – ten si sám zrestauroval. Všechny tam odpočívají pod ochrannou pokrývkou, dokud se zase neukážou světu.

Když se Luciano před 20 lety připojil k firmě Pipe Brebbia, pracovalo tam jen 35 zaměstnanců. Takové bylo snížení oproti 90 zaměstnancům pracujících v továrně za dnů největšího rozkvětu společnosti. V dřívějších časech, když měla firma více zaměstnanců, byli dělníci specializovaní. Dnes vyrábí dýmky 14 lidí, tři další (včetně Luciana) jim pomáhají a dílna produkuje 14 000 dýmek ročně. Většina z nich je vyrobena z ligurského italského kořene vřesovce. Za posledních deset let byly všechny vyrobené dýmky založeny na designech od Luciana.

Mezitím se Enea Buzzi vyvíjel svým vlastním směrem. Vše se dá vystopovat zpětně v čase až k jeho projektu, kdy chtěl soupeřit s dýmkami Falcon, což začalo v roce 1964. Aby toho dosáhl, musel se nejdříve naučit pracovat s kovem, především s hliníkem. Poté přišel s opravdu složitou technologií, která k odlévání hliníku využívala chrom.

Přestože projekt hliníkových dýmek trval jen sedm let, otevřely se tím celé rodině dveře do naprosto nového průmyslu, ve kterém jim hodně pomohl stálý zdroj levné elektřiny. Dnes bychom mohli najít 74-letého Enea v novějším křídle budovy, kde odlévá 60 000 hliníkových součástek každý den, primárně jsou součástky určené pro motory a pumpy, některé se ale například používají i v myčkách nebo mrazácích. „Místo toho, aby se s věkem uklidnil a zpomalil, se zdá, jako by pracoval usilovněji než kdykoliv předítm,“ říká o svém otci Luciano a s úsměvem přitom kroutí hlavou v předstíraných pochybnostech.

V jejich velkém muzeu obsahujícím 6 000 dýmek Luciano ukazuje, jak se dýmky Brebbia dříve klonily ke karikaturám, setkávaly se s požadavky každý den a postupně se vyvinuly do více klasických tvarů nakreslených od ruky, kterých dnes ve výrobě najdeme nejvíce.

Pipe Brebbia prodává nejvíce svých dýmek v Itálii, některé se ale dostanou i na trh do Německa a do jiných států Evropy. Brebbia pipes také od poloviny 70. let distribuovala díky různým distributorům své výrobky na trh ve Sojených státech. Tato distribuce však skončila v roce 1993, kdy zemřel Barry Levin. Od té doby je Luciano bez amerického distributora a zásilky do Spojených států byly de facto zrušeny. Jsou tu ale dobré zprávy, které říkají, že podle jednání se v současné době rozbíhá projekt opětného prodávání dýmek Brebbia na území Sojených států. Pravděpodobně by se tak mělo stát do roku 1998.

„Každý rok kupuju okolo 25 000 kusů kořene vřesovce,“ říká Luciano. „Kořen vřesovce je něco jako naše banka. Když se nám některý rok daří lépe, koupím ho víc; když se nedaří, koupím ho zase méně. V každém případě mám ale na skladě dost kořene vřesovce na dalších pět let…možná ne pro všechny rozměry, ale pro většinu. Kořen vřesovce musí před použitím vysychat minimálně po dobu jednoho roku. Čím déle, tím lépe.“

„První období vysychání je obzvláště důležité. Kořen vřesovce necháváme v místnosti s vysokou teplotou a s vysokou úrovní vlhkosti. Tyto podmínky umožní kořeni vřesovci velmi pomalu vyschnout, zevnitř až na povrch. Z tohoto důvodu mají staré dílny s dostatečnou zásobou kořene vřesovce výhodu. Mají materiál na výrobu opravdu kvalitních dýmek z kořene vřesovce, které se dobře kouří od samotného začátku. Jediným problémem je potřeba velké investice, která zajistí zásobu kořene vřesovce na čtyři či pět let dopředu.

„Kořen vřesovce se ale může nechat vysychat i delší dobu. My si navíc potrpíme na tom, že po vytvarování dýmky ji rádi odložíme na zhruba šest měsíců a teprve pak ji dokončíme. Dýmka se pak totiž lépe barví, jednodušeji se s ní manipuluje a dokončuje. Dýmka navíc dokáže poskytnout lepší zážitek z kouření. Má totiž hned od první hlavičky tabáku sladší chuť. Když jsem reorganizoval dílnu, museli si lidé osvojit více než jen jednu dovednost. Nyní je většina našich dělníků schopná udělat vše, co je potřeba. Zaměstnanci tu jsou v průměru 40 let staří. Dva z nich tu dělají většinu naší ruční práce, tyto dýmky zpravidla vyrábějí od začátku až do konce oni sami. Jsou to Constantino, který s námi je už 15 let, a Mario, který pro nás pracuje celých 10 let.“

Tabákové dýmky se vyrábějí dvěma různými způsoby. Na výrobu méně kvalitních dýmek z kořene vřesovce, na které se používá dřevo ze středu kořenového systému, se používají stroje. Ty dají dýmce její základní tvar. Pro tento účel jsme vytvořili nejrůznější modely. S tímto přístupem věnujeme jen málo pozornosti kresbě dřeva. Dýmky s přímou kresbou ale dáváme stranou a před pískováním a dokončením je ještě vylepšujeme.

Všechny dýmky Brebbia se vyrábí z kořene vřesovce – ze dřeva z vnějšího okraje kořenového systému. Tyto kusy dřeva mají totiž lepší kresbu. Tyto nejdražší kusy se všechny zpracovávají jednotlivě, velká pozornost se přitom věnuje detailům. Většinou jednu celou dýmku vyrábí od začátku až do konce jeden jediný člověk.

„Dýmky musíme vyrábět podle toho, jakou má daný kus kořene vřesovce kresbu,“ říká Luciano. „To znamená, že hlavička dýmky se bude v průběhu vyřezávání neustále měnit, dokud z jejího povrchu nezmizí všechny kazy. Díky tomuto přístupu je počet vyrobených dýmek s přímým zrněním dvojnásobně větší.“

„S tímto přístupem zabere dokončování – to znamená pískování, barvení, leštění a další práce – zhruba 90 procent veškerých prací. To je nesmírně důležité, protože takto získává dýmka svůj konečný vzhled. Nejdůležitější je pískování, protože když se dýmka vyrábí tímto způsobem, mohou se z ní odstranit opravdu všechny povrchové vady.“

Z celkových 14 000 dýmek, které se každý rok vyrobí, jich je zhruba jen 1 000 s přímou kresbou. Luciano ale vysvětluje, že kresba má jen málo co do činění s kapacitou dýmky pro kouření. „Přímá kresba spíše ovlivňuje estetické potěšení z dýmky – je to něco unikátního – s potěšením z kouření dýmky ale příliš nesouvisí. Jediná fyzikální výhoda přímé kresby tkví v tom, že kresba ubíhající od spodní části dýmky po její vrchol dokáže nakumulovat teplo a odvádět ho pryč. Dýmka se vám pak v ruce zdá chladnější.“

Čtyři tisíce vyrobených dýmek z celkových 14 000 patří do řady Linea A., kterou navrhl sám Luciano, řada je inspirovaná klasickými tvary, přesto se od nich mohou odlišovat díky procesu ruční výroby. Každý náustek je vyrobený z akrylové desky a je vybaven vložkou z kořene vřesovce. Zhruba 400 dýmek této řady má přímou kresbu.

Dýmky z řady Collection jsou více vyráběny podle ručních nákresů než ty ze řady Linea A, proto jsou i méně klasické. Každý rok se vyrobí zhruba 500 dýmek řady Collection, záleží především na poptávce. Z těchto dýmek se vyrobí každý rok 30 či 40 kousků, které se dají označit za dýmky s přímou kresbou AAA (což jsou nejlépe hodnocené dýmky Brebbia).

Dokončení se dělá za použití přírodních produktů, „protože nechceme zakrýt kvalitu dřeva. Pro světlé dokončení používáme zvláštní lesk.“

Tabáková dýmka Brebbia podle mého názoru poskytuje zvláštní způsob kouření,“ říká Luciano. „Je to potěšení z kouře ve vašich ústech, ale i potěšení držet v rukách tak výjimečně krásný předmět. Byly doby, kdy dýmka sloužila především pro potěšení oka, a byly tu i časy, kdy byla určená především pro kouření. Dnes je čas, kdy by dýmka neměla být jen dobrá na kouření a příjemná na dotek, ale měla by sloužit i jako předmět, který si můžete hrdě vystavit. Z tohoto důvodu si myslím, že do budoucna poroste kvalita dýmek i dýmkových tabáků.

„Myslím si, že pro lidi, kteří kouří cigarety, bude těžké přejít rovnou ke kouření dýmek. Přesto se ale domnívám, že přejít od doutníků k dýmkám Brebbia bude mnohem jednodušší.“

S každou novou generací se rodí i nové nápady, které se přizpůsobují měnícím se trhům a pomocí kterých se řeší technické problémy. Voda však proudí skrz turbíny elektrického generátoru v prvním patře stále stejně. Někdy se skoro zdá, že čím více věcí se mění, tím více jich paradoxně zůstává stejných.