Kouření má již téměř 3000 letou historii. Svědčí o tom reliéfy na starých památkách Mayů, Indiánů s vysokou kulturou ve Střední Americe.
Původně bylo kouření tabáku náboženským obřadem, vyhrazeným pouze kněžím nebo pouze při slavnostních příležitostech. Postupně se však tabák stává každodenní součástí života Indiánů. Tabáku byla přisuzována léčivá moc i spojení s bohy.
V dalším vývoji se vytvářela v Americe různá centra, která mají odlišný vývoj, a tím i odlišnou historii kouření tabáku. Nejvyšší úroveň dosáhlo kouření v již zmíněné Aztécké říši a v Severní Americe. Sběratelsky velmi cenné jsou hliněné a kamenné dýmky, nalezené v pohřebních pyramidách, zvaných „moundy“. Znázorňují postavy i zvířata, a jsou často velmi pěkně a detailně umělecky zpracovány.
Ve střední části Severní Ameriky se nejvíce rozšířily dýmky, které měly hlavičku z měkkého červeného kamene, podobného mastku, který se nazývá katlinit. Indiáni jej nazývají dýmkový kámen. Název katlinit dostal po francouzském cestovateli, který kámen popsal. Rovněž pověstné „dýmky míru“ byly z katlinitu. Specifické dýmky Indiánů Severní Ameriky jsou dýmky v kombinaci se sekerou – tomahavkem, kdy topůrko je současně troubel.
Jinak se vyvíjely dýmky v Jižní Americe. Zde, vzhledem k rozmanitosti dřeva, se nejčastěji vyráběly dýmky z tropických dřevin. I ty mají velmi často podobu zvířat.
Předkolumbovská doba rovněž pamatuje dýmky ve tvaru písmene Y, kdy kratší dva konce sloužily ke kouření tabáku nosními dírkami. Rovněž kouření smotků tabáku, předchůdce současných doutníků, bylo známo již před objevením Ameriky.
Objevení Ameriky roku 1492 znamenalo velký předěl v kouření tabáku. Do Evropy a ostatního světa se dostala celá řada rostlin jako je kukuřice, brambory, ale i tabák. Kouření však bylo spojováno s činností ďábla. To později přetrvávalo i ve výrobě dýmek, velká řada lidových dýmek má tvar hlavy čerta. Ve Španělsku a Portugalsku byli první kuřáci dýmek vězněni. O botanický název – Nicotiana Tabacum – se zasloužil francouzský diplomat Jean Nicot, který poslal z Portugalska do Paříže tabák, samozřejmě jako okrasnou rostlinu.Ovšem největší rozvoj kouření nastává o 100 let později po objevení Ameriky, a to v Alžbětinské Anglii. Anglie se pokoušela již v 16. století zakládat osady v Severní Americe. Největší kolonii založil sir Walter Raleigh a nazval ji na počest anglické královny – Virginií. A právě virginský tabák se stal dobrým výměným artiklem nové kolonie s Anglií. O rozšíření tabáku v Anglii, především u královského dvora, se zasloužil právě sir Walter Raleigh. Tento mořeplavec, dobrodruh i admirál uzavřel dokonce i s královnou Alžbětou sázku, že kouření tabáku je laciná záležitost, protože z poloviny se platí za kouř. Po sázce před svědky vykouřil jednu libru tabáku a popel vážil přesně půl libry. A tak královna sázku prohrála a sir Walter pak celý rok kouřil na účet královny. Po smrti královny Alžběty nastoupil na trůn král Jakub, který se naopak snažil potlačit kouření a hrdý admirál Raleigh na základě dvorských intrik skončil na popravišti. Ale to se již kouření rozšířilo i do ostatních vrstev anglické společnosti. Z Anglie se pak kouření tabáku rozšířilo na přelomu 16. a 17. století do ostatních zemí evropského kontinentu.
Nejvíce po Anglii zapustilo kouření své kořeny v Holandsku. Tato země v 17. století měla své zlaté století rozvojem měst, řemesel, obchodu a námořnictví. V Holandsku se na počátku 17. století dokonce vyučil lodním tesařem i ruský car Petr Veliký, který byl potom propagátorem kouření v Rusku. Holandáné sami začali vyrábět hliněné dýmky po vzoru anglických dýmek. Tyto dýmky měly nejprve malou hlavičku, protože tabák nebyl dobře zpracován a byl drahý. Vývojem se hlavička hliněných dýmek zvětšovala, zejména když již Evropa nebyla odkázána na dovoz tabáku pouze z Ameriky. Nejvíce se proslavilo ve výrobě hliněných dýmek město Gouda. V 17. století zde bylo na 500 dílen, které vyráběly hliněné dýmky, které se brzy rozšířily po celé Evropě. Je zajímavé, že materiál na tyto dýmky se musel dovážet z Německa. Ještě o sto let později bylo v Goudě na 300 těchto dílen. Tradice přetrvala a firma Want vyrábí dýmky od 17. století dodnes. Později se výroba hliněných dýmek rozšířila do Německa, Polska a Ruska. Můžeme tak pozorovat severní proud pronikání tabáku do Evropy. Jižní proud postupoval ze Španělska a Portugalska přes Francii a do zemí okolo Středozemního moře. Tak pronikl tabák do Orientu. Zde se kouřilo ze dvou druhů dýmek, z dýmky s hliněnou hlavičkou a nebo z vodních dýmek zvaných nargile.
Vzhledem k velkým teplotám bylo potřeba, aby lidé kouřili chladný kouř. Proto ta dlouhá troubel, která se vyráběla z jasmínového dřeva. Bohatější si pořizovali čibuky s jantarovými náústky. V každém větším paláci byl speciální sluha, zvaný čibukši, který se staral pouze o čibuky a tabák. Další výsadou Orientu byly vodní dýmky. Pracují na principu, že kouř z tabáku prochází přes vodu, která dým ochlazuje. Navíc se do vody přidávaly různé esence, aby byl kouř příjemnější. Vodní dýmka se pak rozšířila do Asie i Afriky. Raritou jsou opiové vodní dýmky z Číny.
V Číně a Mongolsku se kouříval tabák z dýmek s malou kovovou hadičkou. Je to tradice z kouření opia, kdy postačila na opiovou kuličku malá hlavička. V minulém století se v Číně rozšířilo po hostincích kouření tabáku z dýmek, které byly inventářem hostinského, tak jako třeba sklenice na pivo. A tak dýmky za večer vystřídala řada kuřáků.
Značně tvarově rozmanité jsou africké dýmky. Z materiálů se zde vyskytují přírodní materiály – dřevo, dyně, hlína, ale i kosti zvířat či rohů. Některé troubele jsou však i kovové. Zajímavé kouření tabáku bylo u primitivních kmenů, např. Křováků. Vzhledem k nedostatku materiálu si dělali tak zvané zemní dýmky, něco na způsob malé pece, a dým kouřili s tváří přitisknutou k zemi.
V Asii a Tichomoří se rozšířily bambusové dýmky v podobě dvou válců. Z tlustějšího se kouřilo a do menšího se vkládal tabák. Tím se vytvářela velká vzduchová komora, která ochlazovala kouř.